Správný způsob zdanění DAT

od Richarda Stallmana

[Tento článek byl publikován v magazínu Wired v roce 1992; text nebyl pozměněn, ale byly přidány poznámky v hranatých závorkách (tyto poznámky jsou zvýrazněny pro prohlížeče, které zobrazují zvýrazněný text).]

[obrázek filozofujícího pakoně (angl. Gnu)] [ Anglicky | Francouzsky ]

[ Obsah

Magnáti nahrávacích společností nemají rádi nahrávací zařízení digitálních zvukových pásek (DAT -- digital audio tape), které mohou vytvořit perfektní kopie předlohy. Bojí se, že zákazníci si budou hudbu kopírovat sami a přestanou ji kupovat již nahranou.

Pod hrozbou soudních procesů získali od výrobců DAT souhlas s placením poplatků za každou jednotku či nosič DAT, prodanou zákazníkům. Tento poplatek má být rozdělen mezi různé účastníky obchodu s hudbou : hudebníky, skladatele, vydavatele hudby a nahrávací společnosti. Navíc museli výrobci DAT souhlasit s omezením jednotek DAT tak, aby nemohly být používány ke zhotovení kopií původních nahrávek. [takový zákon máme i v České Republice a je zde běžnou praxí -- pozn. korek.]

Nahrávací společnosti nyní žádají kongres, aby tento poplatek změnil v daň a aby postavil mimo zákon všechny přehrávače DAT, které nemají zabudovány ochranné mechanismy.

Důvodem této daně má být ,,kompenzace'' hudebníků za kopírování DAT provedené jednotlivci. 57 procent posbíraných financí by však šlo nahrávacím společnostem a hudebním nakladatelům -- to ponechává lidem účastnícím se v procesu tvorby méně než polovinu. Většina těchto zbývajících peněch by šla hudebním superhvězdám, a tudíž by hudební kreativitu nijak zvlášť nepodporovala. Na druhé straně uživatelé by neměli možnost plně využít možnosti této technologie.

Předkládám zde návrh odlišného systému zpoplatňování DAT, navržený k podpoře samotné hudby, ne k uspokojení různých prostředníků.

Jaký je účel copyrightu?

Nahrávací průmysl představuje svůj návrh jako způsob ,,kompenzace'' hudebníků, čímž předpokládá, že jsou oprávněni dostat peníze za každou vytvořenou kopii. Mnoho Američanů věří, že copyrightový zákon odráží přirozené právo autorů nebo hudebníků -- že jsou oprávněni, aby na ně zákony braly speciální ohledy. Avšak každý právník specializující se v této oblasti ví, že je to nedorozumění, pohled, který byl americkým právním systémem již dříve odmítnutý.

Důvod copyrightu uvedený v ústavě USA je ,,podpora rozvoje vědy a užitečných umění''. Rozvoj v hudbě znamená novou a různorodou hudbu pro potěchu veřejnosti: copyright má podporovat blaho veřejnosti, ne blaho jednotlivce.

Navíc je copyright laiky a politiky často brán jako přirozené právo, což často vede ke špatným rozhodnutím o jeho politice. I soudy definující podrobnosti copyrightového systému k sobě často nechají vplížit tuto myšlenku i přesto, že se myslí, že je to vyloučeno. Toto je konceptuální chyba, protože zaměňuje prostředek (copyright) za cíl (rozvoj).

Podpora rozvoje umění sama o sobě nijak neospravedlňuje myšlenku, že jsou autoři oprávněni k nějakému copyrightu nebo že by měl copyright vůbec existovat. Copyright bude opravněný, pokud výhody v pokroku z něj plynoucí převýší břímě, které copyright ukládá každému kromě jeho vlastníka.

Jak provést takové srovnání nákladů a přínosů? Jak provedeme toto srovnání nákladů/přínosů? Částečně to záleží na faktech (jak působí konkrétní zákon na hudební aktivitu a posluchače) a částečně na našem hodnotícím mínění o výsledcích.

Předpokládejme, že stojí za to platit daň za DAT, pokud je výsledkem odpovídající nárůst hudební aktivity, a prozkoumejme, jak bychom měli zařídit detaily této daně pro maximalizaci přínosu. Ale nejprve posuďme základní principy a fakta, která mají vztah k této otázce.

Klesající výnosy

Zákon klesajících výnosů je obecný ekonomický princip. Praví, že každé další navýšení výkonu či kapitálu, utrácených na daný cíl, běžně přináší menší a menší nárůst ve výsledku. Z tohoto zákona jsou vyjímky, platí však lokálně; pokud budete pokračovat ve zvyšování vstupů, necháte nakonec vyjímky za sebou.

Můžete například zvýšit plynulost dopravního provozu zlepšením cest. Přidáním jednoho jízdního pruhu k 20 mílím přeplněných cest ve městě může zvýšit průměrnou rychlost dopravy o 15 mil za hodinu. Přidání druhého jízdního pruhu k těmto cestám nedá stejné zlepšení; může to zvýšit průměrnou rychlost jen o 5 mil za hodinu. Další přidaný pruh může způsobit nezaznamenatelný rozdíl, pokud dopravní zácpy již pominuly. Přesto každý následný pruh způsobí větší dislokaci a více a více budov musí být strhnuto, aby uvolnily místo.

Aplikováno na aktivity hudebníků, klesající výnosy nám říkají, že každé následující zvýšení příjmu hudebníků bude mít menší účinek na množství kreativity v hudbě.

Klesající výnosy jsou prvním důvodem k zamítnutí myšlenky, že by jakékoliv užití hudby ,,mělo být'' pokryto copyrightem. Nic se nezíská pokusy garantovat vlastníkům kontrolu všech možných aspektů užití hudby, či poskytováním finančních podpor v každém možném případě. Rozšíření copyrightu může ,,podporovat rozvoj'' jen do určitého bodu. Další rozšíření toliko zvyšuje to, co veřejnost zaplatí vlastníkům, pro což oni udělají cokoliv. Rozšíření copyrightu za tento bod není jistě žádoucí.

Kompromisy

Ti s nezadatelným právem na rozšiřování copyrightu začínají diskusi požadavkem, že copyright ,,by měl'' být rozšířen tak daleko, jak je jen to možné. Avšak princip klesajících výnosů ukazuje tento požadavek jako nepřijatelný. Stáhnou se tedy do pozice, že copyright by měl být rozšířen k maximalizaci tempa rozvoje. Toto je ale táké špatně, protože to ignoruje existenci dalších kompromisů. Copyright uvaluje náklady a břímě na veřejnost, jako jakýkoliv jiný vládní projekt. Přínos nemůše stát za tu cenu.

Vláda naplňuje mnoho důležitých funkcí, ale jen málo by mohlo říct, že kterákoliv z těchto funkcí by měla být rozšířena k maximalizaci výstupu. Vláda například staví cesty a to je velmi užitečné. Ale jen málo vůdců by obhájilo stavbu každé cesty, která by mohla být postavena. Výstavba silnic je drahá a občané mají pro své peníze jiné využití. Přílišná koncentrace na stavbu cest znamená, že jiné společenské a individuální potřeby zůstanou nesplněny.

Stejné úvahy se váží k individuálním rozhodnutím. Utracením více peněz si můžete koupit větší a zdobnější dům. Většina lidí by dala přednost dražšímu domu, když vše ostatní zůstane stejné. Ale v určitém bodě, dáno konečnými zdroji, se větší utrácení za dům stane jejich horším rozdělením.

Copyright neutrácí veřejné finance přímo, ale vynucuje si náklady--ztrátu svobody--na každém občanu. Čím širší je rozsah copyrightu, tím více svobody zaplatíme. Můžeme spíše dát přednost využití některých našich svobod, než abychom je prodali. Musíme posoudit každé rozhodnutí v politice copyrightu srovnáním přínosů s náklady.

,,Stimul'' je špatný koncept

Myšlenka poskytnutí peněžního stimulu na tvorbu hudby je založena na nedorozumění. Hudebníci předně doufají v jiné druhy odměn; musí. Velmi málo hudebníků svou hudbou zbohatlo; talentovaná osoba, jejíž primární cíl je bohatství, by ho hledala jinými způsoby.

Ve skutečnosti psychologické studie ukazují, že touha po vedlejší odměně (jako zisk) obecně překáží kreativním aktivitám, jako psaní hudby. Lidí, kteří je dělají dobře, jsou obvykle ti, kteří je dělají převážně pro své vlatní důvody.

Tím není řečeno, že se hudebníci nezajímají o své platy. Mnozí si doufají vydělat hudbou na živobytí, takže jí pak budou moct svobodně věnovat svůj čas. Až si vydělají dost na živobytí, budou dělat hudbu tak dobře, jak jen dokážou. Můžeme jim přát, aby si vydělali o něco víc, než jen dost, aby mohli žít stejně dobře, jako většina Američanů. Ale nabídnout jim více bohatství, tím získá veřejnost málo--je to záležitost klesajících výnosů.

S tímto pochopením si představme, jak by mohlo být zdanění pásek DAT navrženo, aby sloužilo zamýšlenému účelu copyrightu.

Kdo by měl finance dostat

Jestliže je důvodem daně z DAT lepší odměna hudebníků a skladatelů, pak by všechny vybrané peníze měly jít jim--ne jen 43 procent. Hudebníci a skladatelé jsou jediní, kteří doopravdy tvoří hudbu. V zásadě bychom to mohli dělat zcela bez nahrávacích společností.

Nahrávací společnosti poskytují užitečnou službu: rozšiřují kopie nahrávek hudby, obvykle ve vysoké kvalitě. Tato služba je široce využívána a pravděpodobně tak i zůstane. A je pravda, že kupující nahrávek by měl za tuto službu platit. Ale posluchači vytvářející kopie pro sebe, nebo své přátele, totu službu nespotřebovávají; pouze užívají práci hudebníků a skladatelů. Nahrávací společnosti k tomu přispívají jen tak mimochodem a jejich role není esenciální.

Rozdělování financí

Jaký díl příjmů z daně by měl každý hudebník či skladatel dostat? Návrh nahrávacích společností by rozdělil peníze proporcionálně dle prodeje nahrávek.

Více méně dává smysl rozdělovat finance podle toho, jako moc je hudebníkova práce kopírována. Ale přísná proporcionalita není nejlepší rozdělení. Jestliže každý hudebník dostane podíl přísně podle proporcí kopírování jeho, či její, hudby, pak velký podíl obohatí několik málo supervězd jěště více, než jsou teď. Toto moc nepodpoří hudební kulturu, nebo rozmanitost.

Můžeme podpořit hudbu mnohem efektivněji tím, že podíl z příjmu z daně kteréhokoliv hudebníka se bude zužovat, jak porostou kopie. Mohli bychom například spočítat ,,dané množství kopií'', které se bude po překročení určitého bodu zvyšovat mnohem pomaleji, než aktuální množství.

Účinek zužování rozprostře peníze mnohem šířeji, podporujíc více hudebníků na adekvátním standardu životní úrovně. To podpoří rozličnost, což je to, co má být účelem copyrightu.

Vláda USA již zavedla program financování diverzity v uměních: NEA. Avšak granty NEA vyžadují plnou moc, která je činí středem kontroverznosti, někdy proto, že několik členů veřejnosti silně nemá rádo umělecká díla, a někdy proto, že téměř každý je částečně rád má. Rozšiřování daně z DAT bude mít také účinek na podpoře méně populárních hudebníků. Nebude však podporovat hudebníky, jejichž díla nemá rád nikdo. Navíc, dokud vyžaduje žádnou volnost, žádné svévolné rozhodnutí, je zde málo prostoru pro námitky na účet nějakého konkrétního případu.

Podporování domácího kopírování

Návrh nahrávacích společností zahrnuje požadavek na ztížení vytváření kopií domácími posluchači. Konkrétně vyžaduje, aby spotřebitelská zařízení DAT odmítaly kopírovat kopie vytvořené na spotřebitelských zařízeních DAT. Argument pro tento požadavek je založen na domněnce, že domácí kopírování je jaksi nepoctivé.

Dříve to mnoho lidí považovalo za nepoctivé, protože to snižovalo příjmy hudebníků. Daň z DAT činí tento důvod překonaným. Jak jednou domácí kopírování přispěje k příjmu hudebníků, skrze daň z DAT, důvod k odrazování od domácího kopírování zmizí.

Tudíž, je-li daň z DAT přijata, schopnost kopírovat pásky DAT by neměla být omezována. Domácí kopírování je účelnější, než nahrávací společnosti a obchody s nahrávkami; milovníci hudby by měli být podporováni v používání domácího kopírování, jak je jen možné.

Měření užití každé hudební skladby

Dnes je téměř veškerá nahraná hudba ve Spojených Státech kupována v obchodech s nahrávkami; domácí kopírování netvoří než malý zlomek. To pravděpodobně ještě dlouho zůstane pravdou, protože obchody s nahrávkami nabízejí místo, kam člověk může přijít hledat konkrétní skladbu, nebo procházet široký výběr. Pokud toto zůstává pravdou, můžeme zpravidla dost dobře odhadnout posluchačstvo dané skladby spočítáním prodaných nahrávek.

Nakonec se může domácí kopírování stát tak rozšířeným, že odhadování jeho rozsahu z počtu prodejů se může stát nevyhovujícím. Je to již nevyhovující pro hudebníky, kteří šíří nezávisle bez pomoci nahrávacích společností; a jestliže nějaký hudebník potřebuje další podporu, tyto jsou jediné. Potřebujeme jiný způsob odhadování užívání jakýchkoliv daných skladeb, kvůli rozdělení financí z daně.

Můžeme provádět tyto odhady výzkumem. Čas od času by se výzkumníci ptali náhodně vybraných členů veřejnosti, aby ukázali, jaké kopie copyrightované hudby si pořídili. Dotázaní občané by nemuseli odpovídat. Ale s obstaráním kopií by se nepojily žádné pokuty a vina, takže většina lidí by se na tom ráda podílela. Fanoušci budou doufat, aby byli vybráni, aby tak přispěli k součtu pro jejich oblíbené hudební skupiny.

Provádění výzkumu by mohlo být z důvodu větší účinnosti a šíři (a tudíž přesnosti) automatizované. Výzkumný úřad by mohl rozesílat poštou vybraným účastníkům paměťové karty pro čtení a zápis, ti by je přechodně připojily k jejich jednotkám DAT a poté by je zaslaly zpátky. Se správným navržením by výzkumný úřad něměl způsob, jak poznat, kdo zaslal nějakou konkrétní kartu, a tudíž i informaci, kdo co okopíroval, ale pořád by měl přesný součet.

Závěr

Nahrávací společnosti navrhly výtečné schéma zdanění veřejnosti na zvýšení jejich vlastních příjmů, avšak to není pravý účel copyrightu. Upřením pozornosti na cíle copyrightu, spíše než na bývalou myšlenku, můžeme navrhnout systém podporující hudebníky a dávající občanům plnou svobodu kopírovat hudbu dle jejich přání.

Co můžete udělat

[Tato sekce již dnes není použitelná; je příliš pozdě, protože daň z DAT byla navržena, byla již schválena a podepsána.]

Lobisté nahrávacích společností se činili, aby prošla jejich forma daně z DAT. Je zde málo organizovaná opozice a málo veřejných debat. Jejich návrh zákona již byl zaslán výboru v Senátu.

Tento článek navrhuje alternativu k plánu nahrávacích společností. Kvůli této alternativě, či jiným alternativám, musíme nejprve předejít ukvapenému přijetí plánu nahrávacích společností. Na pomoc dosáhnutí tohoto, pište prosím dopisy na:

Congressman Barney Frank 437 Cherry St West Newton, MA 02165

Senator Metzenbaum United States Senate Washington, DC 20510

House Subcommittee on Intellectual Property House of Representatives Washington, DC 20515

Naléhejte na Kongres, aby odmítl návrh zákona nahrávacích společností, takže může být zvážena tato a další alternativy. Zabere pouze pár minut napsat krátký dopis, ale v kombinaci s dopisy ostatních lidí to může udělat velký kus dobra.

Pokud znáte nějaké hudebníky, skladatele, nebo textaře, dejte jim kopie tohoto článku. Mnoho hudebníků preferuje tuto alternativu před daňovým plánem nahrávacích společností a jsou silně motivování k jednání na jejich záležitosti.

[Výše uvedený článek byl publikován v magazínu Wired v roce 1992. Návrh zákona nahrávacích společností na daň z DAT byl později schválen prezidentem Georgem ,,odezírej mi ze rtů'' Bushem. Ačkoliv to bylo krátce před volbami 1992, jen malá pozornost byla věnována faktu, že zase jednou porušil svůj slib neschvalovat žádné nové daně.]

Copyright 1992 Richard M. Stallman
Doslovné kopírování na jakémkoliv médiu je povoleno bez poplatku podporující copyrightované známky a tyto známky jsou chráněny.

Další texty k přečtení

Návrat na domovskou stránku GNU.

FSF & GNU informace & otázky na gnu@gnu.org. Další možnost jak kontaktovat FSF.

Komentáře k těmto web stránkám na webmasters@www.gnu.org, jiné otázky zasílejte na gnu@gnu.org.

Copyright (C) 1996, 1997, 1998, 1999 Free Software Foundation, Inc., 51 Franklin St, Fifth Floor, Boston, MA 02110, USA

Doslovné kopírování a šíření tohoto celého dokumentu na jakémkoliv médiu je dovoleno v případě, že tato podmínka bude zachována.

Updated: $Date: 2005/05/05 19:37:14 $ $Author: novalis $